Muffy

Když jsme si pořizovali Muffyho, měla jsem už jakési povědomí o tom, že se psem se cvičí i pachové práce, a díky jistému (desítky let starému) číslu časopisu ABC jsem tušila dokonce i to, že s malým kníračem se dá skládat zkouška, na které hledá ztracený předmět. Když jsem se o to začala zajímat trošku víc, někdy před ZOPkou, zjistila jsem, že kromě obligátní poslušnosti zkouška malých plemen zahrnuje také stopu a speciální cviky - rozlišování předmětů, vyhledání předmětů a vyhledání ztraceného předmětu. A zase nějaký ten rok trvalo, než jsem sebrala odvahu začít se těmito cviky zabývat, a to zejména z toho důvodu, že se pachové práce u nás na cvičáku prostě nedělaly. Ale i přes veškeré obtíže jsem se jednoho dne rozhodla, že chci s Muffym složit zkoušku malých plemen, tj. plemen do 45 cm v kohoutku, konkrétně ZMMP.

Nebyla jsem sama - přidala se ke mně v malých plemenech poněkud zběhlejší Bohdana Vlčková s německým pinčem Maximem (Immax Rozárka), a naši trojici dotvořil pan Martin Vaculík s německou ovčandou Kettynkou, který se hodlal pokoušet o ZM, když se mu asi měsíc předtím nepodařilo na TARTovém táboře složit podobnou ZMT (Kettynka mi vždycky připadala jako typ spíš na IPO než na TART).

Možná se ptáte, jak je možné, že německý pinč skládal zkoušku malých plemen. No, možné to je, ale chce to značnou dávku výmluvnosti, a taky se spolehnout na to, že málokterý rozhodčí zkoušky malých plemen zná. A taky to chce trochu slovíčkařit. V Národním zkušebním řádu totiž bylo napsané, že zkoušky typu ZVV a ZPO, kde je obrana, mohou skládat pouze psi s kohoutkovou výškou větší než 45 cm. Že by psi větší než tato výška nesměli skládat zkoušky malých plemen už tam ale nestálo.

Na zkoušky jsme vyjeli do Tečovic, kousek od Zlína. Martin s Bohdanou jeli cvičák omrknout ještě o pár dní dřív, jenomže my studenti jsme s časem na výjezdy měli vždycky trochu problém, takže jsme se s Muffym rozhodli, že pojedem z jedné vody na čisto. V sobotu 15. 9. 2001 jsme tedy nastoupili do auta, které si Martin půjčil od rodičů, a vyrazili jsme.

Co se týče složení plemen na zkouškách, jak se dalo očekávat, převažovali ovčáci, takže jsme mezi nima s Bohdanou vypadali jako exoti. Pan rozhodčí Štibora se taky tvářil trochu podezíravě. Aspoň, že tam byly i nějaké psovodky. Na stopu jsme s Muffym nastupovali první. Stopa na ZMMP je 150 kroků dlouhá, jeden pravý úhel, a stará čtvrt hodiny. Něco takového jsme měli nacvičené, ale Muffy na to nijak zvlášť nebral ohledy. Nasadila jsem ho na nášlapu, nechala rozmotat celou šňůru, a Muffy pak šel... šel... šel... a šel, pořád rovně... Mno, takže jsme obdrželi 11 (slovy jedenáct) bodů, a tím pro nás zkouška prakticky skončila. Mimochodem, byla to naše první nepovedená zkouška. Jako zázrakem ze mě ovšem v tom okamžiku spadla všechna nervozita, a i když mě to mrzelo (já totiž neumím prohrávat), vzala jsem zbytek zkoušky tréninkově.

Bohdana měla větší štěstí. Maximek jí stopu dokončil velice slušně, takže se mohlo přistoupit ke cviku, který u malých následuje hned po stopě. Tím je rozlišování předmětů. Na ZMMP rozlišuje pes předmět psovoda od dvou cizích předmětů. V Bohdanině případě byl předmětem psovoda látkový kroužek a předměty cizí byly čtverečky koberce. Maximek to zvládnul celkem v pohodě, akorát myslím, že s tím předmětem nechtěl přijít k ní. Ale nechci mu křivdit, moje paměť už není, co bývala... Martin s Kettynkou měl na stopě taky úspěch. Já jsem vykonala dobrý skutek, když jsem svou stopovačku (tehdy to bylo ještě dvanáct metrů popruhu o šířce 1,5 cm) půjčila nějakému nešťastníkovi, který si tu svou zapomněl.

Následně jsme se přesunuli na cvičiště na poslušnost. Tam se ozývaly rozhořčené hlasy těch, kteří už zjistili, že zatímco jsme byli na stopách, po place se prošla háravá fena. Ano, prošla, mně to sice bylo už jedno, ale Muffy to poznal. V rámci tréninku jsem dělala Bohdaně dvojici. Položila jsem Muffyho na odložení, Bohdana cvičila, do toho padl výstřel, a právě v tom okamžiku mi došlo, že kdybysme nevypadli už na stopě, vyhodili by nás právě na poslušnosti. Ach, ta naše nešťastná střelba... Totéž se ovšem stalo Maximkovi, takže naděje na alespoň jedno složené ZMMPéčko vyprchala. Jediný z naší trojice, kdo toho dne uspěl, byl tedy Martin s Kettynkou.

Domů jsem jela sice zklamaná, ale se spoustou nových zkušeností. Ani tento neúspěch mě neodradil od dalšího výcviku podle zkoušek malých plemen. A jak se ukázalo, bylo dobře, že jsem tvrdohlavě vydržela.