Muffy

Jelikož jsem se už rok pokoušela vyjezdit si ocenění na titul veterán šampion, a jelikož s postupujícím časem konkurentů ve třídě veteránů přibývalo, a taky díky tomu, že v Brně studuju a tudíž mám bydlení, rozhodla jsem se, že Muffyho vezmu ukázat na krajskou výstavu, kde by mělo být míň psů. A to jsem také provedla.

Původní plán byl takový: Domluvím se v práci, že bych v pátek nebyla, a pojedu si z Brna domů na Vítovou pro psa. To už se ukázalo jako problém, protože jsem v pátek v práci být musela, a vlastně jsem byla ráda, že jsem to usmlouvala jenom na dopoledne. Následovaly další klacky pod nohy - jenom shodou okolností jsem v pátek ráno zjistila, že autobus, kterým jsem plánovala přesun zpět do Brna, mě se psem nevezme, což znamenalo, že bych musela jet autobusem o dvě hodiny dřív, což dále znamenalo, že z Brna musím jet do Zlína taky o dvě hodiny dřív... A tak dál. Po pravdě, ani si pořádně nepamatuju, jak jsem se dostala v ten pátek domů (z Fryštáku pěšky za dvacet minut...), každopádně to bylo současně s tatínkem, který byl tak hodný a odvezl mě zpátky na autobus do Zlína. Nepřeháním, když řeknu, že jsem doma byla deset minut! Stačila jsem akorát popadnout strojek na psa, psa a už jsme valili. Teprve až v autobuse do Brna jsem si celou situaci začala nějak uvědomovat.

Přijeli jsme do Brna v pozdních odpoledních hodinách, a ono mrholilo. A samozřejmě, že v tom fofru jsem zapomněla Muffymu vzít pláštěnku - a to jsem posledních čtrnáct dní našim kladla na srdce, jenom aby jim proboha na procházce nezmoknul, že jdeme na výstavu... No dobře, déšť nebyl zase tak silný, takže srst to přežila. Ovšem málem se mi zastavilo srdce, když jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla vytisknout mapku, jak se do areálu KK Zetor Brno dostanu! Už jsme tam sice několikrát byli, ale vždycky to bylo autem. Takže s ubývajícím světlem jsme se s Muffym vydali prozkoumat brněnské sídliště Líšeň, abychom nalezli cestu na Zetor. S potěšením jsem zjistila, že z bytu tam cesta trvá asi tak dvacet minut i s venčením. Takže jsem usínala o něco klidněji, než jsem očekávala.

Tak, a teď už k samotné výstavě. Počasí nám přálo, ráno bylo sice docela chladno, ale nepršelo, později se vyčasilo a kolem poledne si už většina jistě přála, aby to hnusné slunko tak nesvítilo (snad kromě pana Radovana Lišky, kterého známe ze závodů agility, a který má sluníčko rád - kdo ho zažil, ví, o čem mluvím). Brzy se k nám přidala polovina rodiny Staňkových - Hanka, Pavlík a jejich maminka. Právě těmto třem patří náš velký dík za podporu, a to nejen morální, a Hance ještě za toho ledňáka. Zjistila jsem, že knírači na řadu přijdou až po poledni, protože paní rozhodčí ještě nedorazila. Posuzovala nás paní Parylová - ta samá paní Parylová, která nás před čtyřmi lety posuzovala ve třídě pracovní, takže jsem byla velice zvědavá, jaký nám dá posudek.

Myslím, že paní rozhodčí se Muffy líbil. Velice pochvalovala jeho kondici, nevěřila, že mu je už jedenáct, a taky říkala, že by některé mladší klidně strčil do kapsy. No jo, klasický starý německý typ knírače. Nechala nás obejít jedno kolečko, a do druhého kolečka nás poslala slovy: „Ještě se s dědečkem projděte.“ A potom nám napsala posudek:

„11letý pes ve výborné kondici, lehčí uši, výb. kvalita i barva srsti, velmi dobře se předvádí.“ Známka: výborný 1, vítěz třídy veteránů

Měla jsem obrovskou radost, a to, kupodivu, nejdřív z toho dovětku o předvádění. Je pravda, že s tím vítězem třídy byl trochu problém, protože jsem si to v kruhu nepohlídala a až teprve na popud paní ve výstavní kanceláři jsem se šla zeptat, jestli jsme teda i vítěz třídy, když jsme V1... Byl to trochu zmatek, paní rozhodčí se pak omlouvala, že naposled posuzovala krajskou výstavu ještě za Svazarmu. Takže jsme nakonec vítěze třídy dostali i napsaného a mohli jsme se zúčastnit závěrečné přehlídky veteránů, kterou Muffy tradičně bojkotoval, ohlížel se po ostatních veteránech a veteránkách, odmítal stát v postoji a ještě navíc, považte, chrchlal a dusil se na výstavním vodítku! Těžko na něm pak rozhodčí vidí nějaké přednosti. V konkurenci veteránů, která si vůbec nezadala s konkurencí na výstavách typu národní nebo mezinárodní výstavy, tak vůbec neměl šanci, a chudáci Staňkovi tam se mnou až do konce zůstávali zbytečně a ujel jim vlak. A já jsem se, už tradičně, spálila.

PS: Děkuji za držení palců Evči, Vlaďce a Mikulášovi. Díky, opravdu to pomohlo!