Muffy

Ještě než jsem věděla, že na krajské výstavě v Brně dostaneme ve veteránech tu třetí výbornou, přihlásila jsem se na NVP do Brna, 8. - 9. 9. 2007 na BVV. Několik dní před výstavou jsem s potěšením zjistila, že jsme ve veteránech sami, tak jsem se už napůl těšila, jak se projdem na závěrečném defilé.

Původně jsem myslela, že se svezeme se Simonou Malou, která stejně jela jako doprovod Honzíka na Junior Handling, ale pak jsem se domluvila s Emou a Renčou (ta vystavovala černého střeďáka Jerryho Iringa, ale brala s sebou i svého Jack Russell teriéra Spikea) ze cvičáku. Jak se ukázalo, byl to dobrý tah, protože v sobotu večer mi Simona psala, že se pokazilo auto, a sama musela hledat dopravu, ne tak ještě aby se starala o mě.

Týden před výstavou pršelo. Muffy naštěstí chodil na procházky v pláštěnce, takže měl srst v pořádku, ale když začalo poprchat i ráno, jak jsme přijížděly s holkama do Brna, neměla jsem z toho dobrý pocit. Knírači měli totiž na Výstavišti kruh venku, na volné ploše před pavilonem. S tím deštěm to ale naštěstí nebylo tak žhavé, protože bylo celý den zamračeno, ale sprchlo až po poledni a velmi krátce. Celý den ovšem foukalo a byla poměrně zima.

S holkama jsme se usídlily kousek za kruhem. Mělo se začít posuzovat v devět hodin, ale o půl desáté ještě v kruhu nebyl pes. Ema s Renčou se teda šly se psama projít a okouknout stánky. Nějak ovšem ztratily pojem o čase, a když do kruhu velmi rychle za sebou začali nastupovat knírači nejprve bílí a následně i černostříbřití, v panice jsem volala Simoně, jestli by nemohla přijít, že holky odešly, já hlídám věci, ale potřebuju jít do kruhu... Simona v zápětí přiběhla (za což jí nesmírně děkuju!), já jsem valila ke kruhu, ale ukázalo se, že půjdou ještě dvě třídy a pak psi o Národního vítěze, mezitím stačily holky už dorazit... Není nad takové zmatky, zvlášť když mé řešení krizové situace spočívá v tom, že to hodím na někoho jiného.

Každopádně jsme se nakonec dostali do kruhu. Paní rozhodčí Petra Vodrážková (opět) nechtěla věřit, že už Muffymu je jedenáct. Tlamku mu otvírala se slovy „Tak se podíváme, jestli má ještě zuby.“ Já jsem takticky opáčila, že nějaké ještě jo, a paní rozhodčí se pak smála, že jich má plnou tlamku. Potom paní rozhodčí zkoušela, jestli se jí vejde do míry, která byla nastavená na horní hranici pro MK (zjistila, že ano). Pak jsme si obešli kolečko a Muffy se hezky postavil do postoje. Paní rozhodčí nám napsala takovýto posudek:

„11-letý pes, kratší hlava, chrup odpovíd. věku, tmavé oko, strměj. úhl. končet., stand. srst, pes ve výb. kondici.“ Známka: výborný 1, Nejlepší veterán

Šli jsme ještě o BOBa, ale to už Muffyho zajímali ostatní pejsci (hlavně teda fenečky) v kruhu, takže jsme byli vyřazeni hned na začátku. Celkově to posuzování bylo z mého pohledu korektní a ve svižném tempu, paní rozhodčí si pejsky nechala toho BOBa vyběhat. Jediné, co mě mrzí, je, že se ani neobtěžovala řadovému vystavovateli podat ruku. Snad na to nebyl čas, ale mrzí mě to stejně. Já totiž, i když je to divné, jdu BOBovi vždycky podat ruku, a i soupeřům ve veteránech jsem ji podala.

Renča, které jsem velmi „odborně“ radila s úpravou Jerryho, si pak v mladých vyběhala V2, s tím, že je pes hubený, má strmé nohy a má zlomený zub. Renča, na rozdíl od jiných vystavovatelů, byla ráda za výbornou (mimochodem u psa, který minule dostal CAJC). Takový přístup se mi líbí.

Chudáci holky pak se mnou čekaly až do konce na závěrečné defilé veteránů. V mezičase jsem se, podle pokynů v katalogu, ještě dožadovala poháru za Nejlepšího veterána, ale bylo mi sděleno, že to je chyba, že se budou odměňovat jen tři nejlepší veteráni výstavy. To mě taky mrzí - asi spíš to zklamání, když jsem se těšila na pohárek a ono nic, než to, že pořadatelům nestojí veteráni ani za nějakou drobnost při přehlídce. CAJCi a BOBi totiž dostali všichni medajle nebo pohárky, ale na veterány už asi peníze nezbyly. Přitom právě až na veteránovi se pozná, jak je na tom ten který pes zdravotně, jestli je ta srst opravdu kvalitní a jestli si udrží barvu.

Honzíkovi a Denisce se v Junior Handlingu podařilo oběma dostat do finále. Honzík měl mít půjčeného Muffyho, ale nakonec jsme to nechali jako záchranné řešení, kdyby se nepodařilo domluvit jiného pejska. Což o to, Muffy by s Honzíkem šel, ale ve finále už by byl nezvladatelný, unavený a čuchal by po zemi. Takže Honzík měl basenjiho, se kterým svou kategorii výhrál! A Deniska ve vyšší kategorii se samojedem Vikkem vyhrála taky! Takže děti měly dnes opravdový úspěch.

Tak jsem Muffymu aspoň koupila nějaké ty pamlsky a úspěšně jsme kolem půl šesté dorazili domů. Tomu říkám neděle - ani o víkendu se člověk nevyspí!