Muffy

Po loňském úspěchu na hanácké výstavě (V1, nejl. veterán - Pavelek, v závěrečných soutěžích 2. nejlepší veterán) jsem si letos výlet zopakovala.

Naději na umístění jsem neměla žádnou - měli jsme ve veteránech soupeře. Jak jsem zjistila až na místě, jednalo se o interšampióna, kterého navíc vlastní známá paní chovatelka. Díky tomu jsem však aspoň nebyla nervózní...

Byla jsem domluvená s Hankou Juráškovou, že se s ní svezu, ovšem několik dní před výstavou začal mít Muffy zdravotní problémy s močovými kameny, a ještě večer před výstavou jsme byli na veterině kvůli vyšetření, takže už jsem se tak nějak smířila s tím, že nikam nepojedeme, ale maminka (překvapivě) mě přesvědčila, že jet máme.

Ráno nás do Olomouce jelo plné auto: Hanka řídila, a vezla se Simona Malá s Honzíkem a Filípkem, a moje maličkost. V kufru byli Sabi (Fergie Noves, výmarský ohař), Endy (Endeavour Pepper Grand Calvera, knírač střední pepř a sůl), Angie (labradorský retrívr) a Chelsea (Della Chelsea Sirius Pro, chesapeake bay retriever), vpředu kokr Daneček a pod mýma nohama Muffy. Jak říkám, plné auto.

Terén v Olomouci byl naprosto nehorázný: sníh napůl roztátý, a co nebyl led, to byla voda nebo bahno. Měla jsem své tradiční světlé rifle, a jenom než jsme přešli od auta do pavilonu, byla jsem po kolena od bahna. Zajímavé je, že když má člověk s sebou psa, tak tu špínu nějak líp snáší.

V hale jsme se usídlili na galerii, roztáhli jsme deky a prostěradla, a čekali jsme, co bude. Připojila se k nám Věrka Outratová s Adélkou (Adelweiss Agria from Hofion, curly coated retriever), o chvíli později dorazili i Řehákovi s Deniskou, která jela na handling.

Když už mluvím o té hale, byla jsem celkem překvapená, že si pořadatelé ani po loňských problémech s místem nedali říct, nacpali do haly stejně kruhů (ne-li víc), a pro představu, když se u kníračů rozložily klece a stoly, tak nebylo možné se vůbec dostat do kruhu! Ano, já chápu, že tam bylo moc lidí, ale celkem mě to nezajímá, jako vystavovatel snad nemám tak velké nároky, když požaduji, abych se dostala do kruhu vchodem. (Mimochodem, jedna paní psychicky nezvládla to prodírání se do kruhu, tak to vzala z jiné strany, a pan rozhodčí ji pokáral a poslal ji, že ten nástup má předvést znovu a vchodem.)

Posuzoval nás polský pan rozhodčí Andrzej Mania. Měla jsem trochu obavy, jestli mu budu rozumět, ale v kruhu byla záchranná paní překladatelka, navíc kdo byl už na dvou třech výstavách, ten ví, že rozhodčí s vystavovatelem komunikuje spíše posunky. Náš konkurent byl krásně načesaný, naleštěný, opravdu pěkný pes (o tři roky mladší než Muffy). Nastoupili jsme do kruhu, já automaticky stavím psa do postoje. Pan rozhodčí pokynul, že se máme projít, tak jsme udělali kolečko. Muffy šel na mě moc rychle - je fakt, že jsme vůbec netrénovali - takže to vypadalo poněkud podivně. Když jsme se blížili k panu rozhodčímu, tak jsem si Muffyho přehodila na druhou stranu - klasická figura, ale to už nás pan rozhodčí zastavil, že je máme postavit. Tak jsem Muffyho postavila do postoje. Jenomže, co čert nechtěl, Muffy si zrovna vzpomněl, že jsem mu předtím dávala pamlsky, a začal se na mě otáčet hlavou. Co teď? Rovnat mu hlavu nebudu, protože aby to mělo ten účinek, musela bych mu lisknout. Tak jsem se prostě posunula tak, abych byla spíš před ním, aby měl hlavu pěkně rovně. Následně si pan rozhodčí zavolal konkurenta a my jsme se přesunuli bokem - a jak jsem zvyklá, postavila jsem Muffyho znovu do postoje. Teď už stál hezky, samozřemě. Pan rozhodčí nám potom řekl, že jsou oba krásní, a dostali jsme V2. Podal nám ruku, já jsem ji podala konkurenční paní, a to bylo z naší výstavy vše.

„výborná kondice, dobrý pohyb, výborně předvedený“ Známka: výborný 2

Co se týče ostatních psů, kteří se vystavovali:

Potkali jsem ještě jezevčíka Eframa, který se vystavoval v pracovní třídě, a ten dostal V3.

Mimo jiné se všechny děcka (Honzík, Filip, Denča) dostaly do semifinále - a že je rozhodčí trápil! Ze semifinále pak postoupil jenom Honzík. A začalo se řešit, jak se to všechno odveze domů, kdo může jet dřív, protože Honzík, Chelsea a Adélka museli zůstat na závěrečné soutěže. Nakonec byli Řehákovi tak hrozně hodní, že mě vzali, přestože neměli psí auto, a zavezli nás až domů. Tímto bych jim chtěla moc poděkovat.

Když to všechno shrnu a přidám k tomu ještě to, že jsem cestou domů ztratila modrou stužku, byl to výlet vyloženě prodělečný, protože jsme od pořadatelů ani nic nedostali. Uvidíme příští rok.